ENERGIE Z UMĚLÉHO STROMU

Powertree - strom, který nikdy neopadá a majitele zásobuje elektrickou energií. Nový projekt prezentuje esteticky ztvárněné zařízení, které souběžně využívá solární i větrnou energii.

 
Autorem ekostromu s pěti tisíci solárními minipanely v podobě listů je Thomas Gerhardt. Přijatou sluneční energii přemění strom během roku na 3500 kilowatthodin. Dalších 2700 kWh dodá větrná energie. K jejímu zachycení slouží piezoelektrické krystaly umístěné v listech a větvičkách stromu. Při pohybu mění kinetickou energii přímo na elektřinu. Deset metrů vysoký strom může zásobovat elektřinou dva rodinné domy. Do konce roku má být dokončen prototyp, zatím ještě bez akumulačního zásobníku energie. Předpokládaná cena: 30 000 eur.

Foto - Venkovská idyla budoucnosti. Ekostrom v zahradě zásobuje elektrickou energií dva rodinné domy.

P. M., Mnichov

JACHTA S PODMOŘSKOU VYHLÍDKOU

 
     Nové plavidlo Trilobis 65 umožňuje cestujícím a posádce příjemný pobyt na palubě nebo pozorování podmořského světa z prosklené laboratoře pod hladinou. Autorem originální konstrukce je italský designér Giancaro Zema. Jeho výtvor je vlastně velkým hausbótem, který spojuje prvky luxusní jachty a podmořského plavidla. Jachta má čtyři paluby. Na horní je velitelský můstek a bar, paluba v úrovni mořské hladiny je určena pro běžný denní pobyt a slunění a pod ní je lůžková část se dvěma dvoumístnými a dvěma jednolůžkovými kabinami. Úplně dole je loď zakončena půlkulatou nástavbou, která umožňuje panoramatický výhled. K nočnímu pozorování podmořské krajiny je vybavena silným reflektorem. Plavidlo je určeno především k trvalému zakotvení u vybraných pláží, atolů nebo korálových útesů, může se však vlastními silami přesunout i na jiné stanoviště. Zdrojem energie jsou ekologické solární panely a palivové články.

SOLÁRNÍ VĚŽ

Originální metodou využití sluneční energie je projekt gigantické solární věže, který chce realizovat australská vláda.

 
Princip zařízení je jednoduchý a dávno známý. Jde v podstatě o komín, který využívá k tahu velkých rozdílů mezi teplým vzduchem u země a chladnějším vzduchem ve vyšších vrstvách atmosféry. Neobvyklé jsou pouze rozměry. Větrný komín má být vysoký jeden kilometr.

Ideálním místem pro funkci plánovaného zařízení je oblast s vysokým vertikálním teplotním spádem. Pro světovou premiéru solární věže (Solar Power Tower) byla právě z tohoto důvodu vybrána horká pouštní oblast v Novém Jižním Walesu. Australská vláda věnuje tomuto projektu mimořádnou pozornost a zařadila ho mezi prioritní cíle. Stavba v lokalitě Tapio Station má postupně pohltit 800 milionů australských dolarů (450 milionů eur) a dokončena by měla být za tři roky. S myšlenkou solární věže přišel německý inženýr Jörg Schlaich. Jeho stuttgartská firma Schlaich Bergemann und Partner se využitím a technickou proveditelností projektu zabývá asi dvacet let a do výzkumu a ověřovacích testů už vložila čtyřicet milionů eur. Ve společném konsorciu s australskými podniky a institucemi má nyní možnost praktické realizace.  

TECHNICKÝ PRINCIP  

Solar Power Tower dovedně spojuje tři známé principy - akumulaci tepla, vzestupné vzdušné proudy a výrobu elektřiny pomocí proudu vzduchu. O předehřívání dostatečných objemů vzduchu se mají postarat rozsáhlé "skleníky" na úpatí věže o rozloze 38 čtverečních kilometrů. Ohřátý vzduch bude proudit kilometr dlouhým komínem vzhůru. Současně se bude na okrajích skleníkového pole nasávat chladnější vzduch z okolí. Při dostatečném slunečním svitu se tak bude udržovat konstantní teplota a rychlost proudění. Uvnitř komínu o celkovém průměru 130 metrů budou umístěny třicet dvě turbíny. Jakmile dosáhne proudění vzduchu rychlosti 2,5 metru za sekundu, začnou turbíny pracovat a dodávat elektřinu do sítě. Jejich účinnost je osmkrát vyšší než u volně stojících větrných turbín, neboť vzdušný proud se tu nemůže rozptylovat do okolí, vane neustále jedním směrem a má víceméně konstantní rychlost. Maximální rychlost vzestupného proudění může dosáhnout šedesáti kilometrů za hodinu (asi sedmnáct metrů za sekundu). Produkce elektřiny nekončí se západem slunce. Během dne se přebytečná tepelná energie akumuluje do vodních zásobníků, které potom slouží k ohřevu vzduchu v nočním období. Solární věž tak může pracovat nepřetržitě po celých čtyřiadvacet hodin. Podle současných plánů se uvažuje v pouštních oblastech Austrálie o výstavbě čtyř až pěti podobných zařízení. Každé o výšce zhruba jednoho kilometru, se zaskleným kolektorovým polem o průměru sedm kilometrů. Jedna solární věž by měla mít roční produkci 650 GWh elektrické energie, což postačuje k zásobování dvou set tisíc domácností. Samotná výstavba takto vysoké betonové stavby není z hlediska techniky žádný problém. První pokusný model solární věže vznikl ve španělském Manzanares, 150 kilometrů jižně od Madridu. Firma Schlaich Bergemann und Partner tam vybudovala ve spolupráci se španělskými úřady a firmami zmenšený model. Zkušební věž měla výšku 195 metrů, průměr deset metrů a průměr kolektorového pole 240 metrů. V letech 1982 - 1989 byla tato minivěž v provozu celkem patnáct tisíc hodin. Z testovaných materiálů na pokrytí kolektorů se nejlépe osvědčilo tradiční sklo. Podobný, větší, projekt byl původně plánován i v africké Ghaně, ale nebyl realizován. V australském případě podpora vlády, včetně částečného finančního krytí, dává reálnou šanci na uskutečnění dosud největšího solárního projektu v dějinách. V roce 2006 by měli návštěvníci nejmenšího světadílu moci obdivovat novou dominantu viditelnou na vzdálenost desítek kilometrů. V roce 2010 by mělo být v provozu všech pět plánovaných věží.

EOS, Gent

Ekologická architektura
Ekologickou architekturu můžeme v podstatě rozdělit do dvou "větví" - první se pokouší o úspory energie aktivně - například má inteligentní skleněnou dvouplášťovou fasádu (řez na obrázku vlevo) a počítač řídí proudění vzduchu v této fasádě i v celé budově. Druhá větev šetří energii pasivně - staví z energeticky nenáročných materiálů (nepálená hlína), snaží se vytápěné místnosti natočit na jih na slunce a domy jsou postaveny tak, aby vzduch proudil sám od sebe bez pohonu a proudění se řídí samo teplotou vzduchu, čili vlastně počasím.